Zdroj - internetové stránky města Litoměřice
Městský znak
Městský znak královského města Litoměřic pochází z roku 1282, ale jeho nejstarší barevné znázornění známe až z vyobrazení v latinském graduálu z roku 1517. Na červeném štítě je stříbrná městská hradba s branou s polovytaženou zlatou mříží a zlatými dvoukřídlými rozevřenými vraty. Nad hradbou vyniká stříbrný český lev. Po stranách štítu jsou znázorněni štítonoši v podobě dvou divých mužů.
Litoměřický městský znak je také zachován na jedné ze šmiten kutnohorské mincovny z konce 14. století. Další městský znak zdobil původně Dlouhou bránu a po jejím zboření byl přemístěn do podloubí Staré radnice.
Městský znak je také umístěn na budově bývalého reálného gymnázia v Sovově ulici. Znak vyznačoval podíl města na výstavbě i řízení této školy, neboť mívala dlouho charakter školy "komunální".
Městská pečeť
Obdobný motiv jako je na městském znaku zdobí též městskou pečeť, která byla výrazným znakem právní suverenity města. Existence městské pečeti je doložena již zprávami z let 1250 a 1251, ale nejstarší zachovaná pečeť města Litoměřic je zavěšena na listině vydané 10. srpna 1262.
Asi kolem roku 1280 vznikl nový typář štítového tvaru s městským znakem uprostřed a majuskulním opisem na okrajové liště (SIGILLVM CIVITATIS LIVTMERICENSIS). Jedná se o nejstarší městské pečetidlo v Čechách (typář této pečeti viz. obr.). Typář se používal ještě v roce 1559, když byl opraven r. 1577 zlatníkem Adamem Klaittem.
Typář pečeti města Litoměřic z doby krátce po roku 1559 má oproti starším městským typářům kulatý tvar. Po obvodu je majuskulní opis (SIGILLVM MAIVS CIVITATIS LITOMERICENSIS) a uprostřed v rozvalinami obvedeném oválu znak města Litoměřic.
Dalším z dochovaných je typář tzv. litoměřického šestipanského úřadu ze 16. století. Tomuto úřadu byly vyhraženy hlavně soudní záležitosti. Napodobuje štítovým tvarem typ nejstarší litoměřické pečeti. Odlišné jsou však jak umístění lva v rolverkové kartuši, tak majuskulní opis v okrajové liště (SIGILLVM SEX VIRATVS CIVITATIS LITOMERICENSIS).
Typáře městských pečetí jsou uloženy ve sbírkách Okresního vlastivědného muzea v Litoměřicích.
Litoměřičtí kati
V litoměřickém muzeu katovský úřad připomínají mučící nástroje a dva meče. Ty byly však příliš vznešené, než aby stínaly hlavy obyčejných darebáků. Ti se věšeli na šibenici, která stávala v Litoměřicích v prostoru dnešních Jiříkových kasáren u silnice na Českou Lípu. (Na obr.: historická pohlednice - reprodukce dřevořezu plánu města od Jana Willenberga z doby kolem r. 1600 - vyobrazení Litoměřic, kde je zachyceno i městské popraviště - vlevo nahoře).
Věšení mělo jednu velkou výhodu. "Viselce" nemuseli hned po popravě sundávat a pochovávat. Nechali jej tak dlouho viset a krkavci ožírat, až se sám utrhnul a jeho kosti odnesla zvěř.
Do vyšší třídy lotrů patřili lupiči a proto i jejich poprava byla nákladnější. Dělo se tak lámáním kolem. Těžkým a ostrou hranou opatřeným kolem se nejdříve rozdrtily kosti všech končetin, načež se provinilci rozbil hrudník. Při "pletení v kolo" bylo tělo nebožtíka upevňováno na kolo, zvláště k tomu upravené a pak bylo vztyčeno do výše.
Dalším způsobem popravy bylo upalování na hranici. To byla specialita určená pro kacíře, paliče a čarodějnice. Krkavčí matky bývaly zahrabávány zaživa do hrobu a pak jejich tělo probodeno špičatým kůlem.
Po tomto krátkém seznámení s katovským řemeslem, by jsme měli také vědět jak byl městský kat honorován. V 16. a částečně i v 17. století obdržel kat za oběšení nebo sražení hlavy dvě kopy pražských grošů, což byla částka na tehdejší poměry značně vysoká, ale kat z ní musel platit popravčí výlohy (odměna pacholkům, přípravné práce, aj.). Dvojnásobnou částku kat obdržel za upálení čarodějnice, což si lze vysvětlit náklady na množství potřebného paliva. Za jednoduché výkony, jako např. uříznutí nosu nebo ucha, vypálení cejchu na těle odsouzence, se většinou odměna neúčtovala. Poměrně vysoké tehdejší poplatky se dají vysvětlit tím, že se tomuto řemeslu každý vyhýbal. Kat byl člověkem všeobecně opovrhovaným a každý styk s ním poskvrňoval "poctivost" měšťanů.
V první čtvrtině 18. století byly výlohy na popravy sice menší, leč na tehdejší poměry přece jen dosti vysoké. Za oběšení jednoho člověka účtoval kat obyčejně dva zlatý. Kati ale měli i značné vedlejší příjmy. Zastávali službu rasa, zakopávali sebevrahy, pokoutně léčili apod.. Výnosným zdrojem jejich příjmů byl také prodej kousků provazů, jichž bylo použito při popravě, jelikož lidé věřili v kouzelnou moc tohoto předmětu. Malý kousek provazu stál až jeden zlatý.
V pozdějších dobách, kdy předsudky proti katovskému řemeslu nebyly už tak silné a rostla konkurence, se tarify za prováděné práce značně snižovaly. Nakonec se z katů stali zřízenci, kteří měli stálý obecní plat. Na konci tereziánské doby platila litoměřická obec katovi ročně 26 zlatých.
Mezi nejznámější litoměřické katy v 16. až 18. století patřili: Mistr Jan (+ 1597), Mistr Šimon (1629), Jakub Kuželka (1636), Jiří Polášek (1684), Mates Nedvěd (1686), Jiří Krejza (1689), Jiří Kraus (+ 1703), František Ross (1718), Mates Geisler (1767), Václav Nessel (+ 1767), Antonín Nessel (1776), A. Haas (+ 1786).
A zajímavost na závěr:
Před 100 lety žil v Litoměřicích kat Jan Ledvina, který v notářské kanceláři Durasově dostal od Karla Hynka Máchy pár facek a byl romantickým básníkem shozen ze schodů, což napovídá, že autor "Máje" nebyl žádný subtilní muž, ale pořádný chlapík.
Labská lodní doprava
Od roku 1841 se otevřela nová možnost cestování mezi Prahou, českými a saskými městy na Labi. Tou možností bylo zahájení pravidelné osobní paroplavby lodí Bohemia. Mezi prvními cestujícími byl i dánský básník a romanopisec Hans Christian Andersen. Plavba na Bohemii 28. června 1841 do Drážďan byla součástí jeho cesty do osmanské říše. (na obr.: Oslava 11. výročí paroplavby v Litoměřicích).
Parník Bohemia postavil v Karlíně jako první loď Andrewsova paroplavebního podniku v Čechách Joseph John Ruston (syn majitele loděnice v Londýně). První český parník Bohemia byl na svou dobu velký a vyznačoval se spolehlivostí a nebývalým komfortem. Délku měl 38,8 m, šířku 4,9 m a výšku 2,21 m. Příď parníku zdobila asi metr dlouhá socha stříbrného lva s korunou na hlavě. Na loď se vešlo 140 osob.
V červnu 1846 Ruston dokončil v Obříství stavbu druhého parníku Germania. Kromě těchto dvou lodí obstarávala spojení mezi Litoměřicemi a Drážďany též konkurenční Saská paroplavební společnost. Ruston, který se oženil s Isabelou, vdovou po zemřelém majiteli Andrewsovi (+ duben 1847) a získal tak jeho paroplavební podnik, zakoupil v roce 1848 parník Saxonia, který pod jménem Constitution přiřadil ke stávající flotile. Tyto tři lodě pak denně brázdily vlny Labe mezi Obřístvím a Drážďany.
Ruston však neměl dost houževnatosti ve sporech o plavbu se Sasy. Obava z narůstající konkurence a smrt jeho ženy způsobily, že v roce 1851 parníky prodal Saské paroplavební společnosti, která pak provozovala plavbu po Labi až do roku 1945.
Podzemní továrna Richard
Od jara roku 1944 byla na západ od města ve svazích vrchu Radobýlu zvaných Bídnice, na místě bývalého vápencového lomu, budovány tři podzemní továrny známé pod krycími názvy Richard I., II. a III. (nebo také ELSA B). (na obr. důl Richard - návštěva dolu Arbeitsgem. (mj. H. Ankert) - okolo roku 1935).
Byly zřizovány v souvislosti s plánem přemístění válečné německé výroby z míst ohrožených bombardováním. Přeměna bývalého dolu v podzemní továrnu Richard nebyla snadná. V roce 1944 brzdil výstavbu citelný nedostatek surovin, materiálu, přepravních prostředků atd.. V březnu 1944 započaly práce na Richardu I. a v květnu se již připravovaly podzemní haly i v části Richardu II. a III.. Do výstavby Richardu bylo zapojeno více než 50 podniků z Litoměřic a z různých částí Německa.
Dostavěné výrobní haly v částech Richard I. a II. byly asi 6m vysoké, 15 - 20m široké a až 100m dlouhé. Hlavní chodby byly široké až 8m (nacházelo se zde několik desítek kilometrů chodeb a podzemních sálů).
Na povrchu se stavěly kanceláře firem, opravárenské dílny a skladiště nářadí a materiálu. Bylo zde položeno vodovodní potrubí a zřízeny čerpací stanice přivádějící vodu z Labe. Zásobování plynem bylo řešeno položením dálkového vedení z Mostu. Kompletní plány, zachycující podobu podzemí tak, jak měla stavba vypadat po dokončení však Němci před koncem války zničili.
Ze tří plánovaných továren byla uvedena do provozu pouze jedna a vyráběla součásti aut firmy Auto -Union.
Richard budovali političtí vězni a váleční zajatci (celkem asi 14 000 lidí). Byla zde zřízena pobočka koncentračního tábora ve Flossenbürgu a nasazováni zde byli i vězňové z Malé pevnosti v Terezíně. Zahynulo zde přibližně 4 500 vězňů.
Na jaře roku 1945 tu bylo zřízeno krematorium napojené na komín cihelny s "výkonností" 30 - 40 mrtvých denně. V květnu 1945 byl tábor rozpuštěn.
Rozsáhlé prostory podzemí jsou dnes nepřístupné. V turistické sezóně je přístupné pietně upravené krematorium.
Vice informací najdete ZDE.
